Věci ze šuplíku

Právě jsem prodělala, podruhý za uplynulej tejden, žlučníkový cosik.

Záchvat to prý ještě úplně není, říká starej praktik Zuzka, jen něco mezi nebem a zemí, co mě po sežrání tatarky s čerstvým česnekem vytáhlo za límec do vejšky, sevřelo do klubíčka, podrtilo, smýklo se mnou k WC a zařvalo: POBLEJ SE! Nebo SE POSER! Já tě naučim žrát tatarku s česnekem! Co ti řikala dietoložka, ty hovado nenažraný, he?! Co?

A znova: Smýk. Bum. Prásk.

Tyvolevolevole, slibuju, že už si hooodně dlouho nedám milovanej česnek, a tatarku už vůbec ne, vůbec, přísahám, jen todle už nééé!

Ani jsem teda nestačila polknout cholagol (a stejně bych ho vyzvrátila), co mi pro něj Zuzu utíkala do kuchyně, vidouc jak se mi orosilo a zbělalo čelo; za pár minut po dvou espumisánkách jsem říhla, opatrně jsem se zvedla z WC mísy, kde jsem očekávala běh věcí příštích, oprášila si peří a srovnala si shrbenou tajli.

Zuzce jsem předvedla, že již opět tančím, již opět skáči přes kaluže, juchů, hejsasá, mě nedostanou, ale v koutku duše mě napadlo:

Tak už je to tady.

Stáří.

A kurva ...