Věci ze šuplíku

Jeden se týká všeobecný medicíny, druhej specializace.

Bohužel se ale netýkají mě. Je to památka na mýho manžela.

Nicméně Zuzka usoudila, že když je jedna švagrová, zdravotnice, zrovna na Maledivách, a druhá, taky zdravotnice, bydlí až za Roudnicí, tak že její mamce tu injekci musím píchnout já.

Vzala si do hlavy, že když byl můj manžel lékař, ba dokonce primář, tak že já jakožto poloviční lékařka, ba dokonce primářka, tohle zvládnu.

Tchyně totiž dostala domů krabici injekcí s tím, že každý ráno a večer si musí píchnout do břicha.

Ve špitále jí ukazovali, jak to má přesně provést. Ukazovali to i Zuzce, ale obě se mi později přiznaly, že nevědí, protože se bály koukat a měly z toho blbej pocit a studený nohy.

No, a milá tchyně v noci volala, že jí to nějak nejde, a výmluvičky, výmluvičky, a tak dlouho, až jsme se tam teda rozjely. A o to jí šlo, dostat tam mě, protože moc dobře věděla, že ten hypochondr, co je celej po ní, jí to nebodne.

Pro někoho, kdo má sám s injekcema problém – když ho jdou píchnout, tak nekouká, a když mu jdou brát krev, tak nekouká a omdlívá, to není žádnej med, to vám teda povim. (Píchací) feťák by ze mě asi být nemoh´.

Nicméně jsem si řekla, že to teda někdo udělat musí.

Ve výtahu jsem se vydýchala a upravila si vyděšený oči tak, aby nešvidraly stranou, ale koukaly zpříma, aby nebyly děsem zakalený, ale zářivý a jasný jako studánka do duše (zdravotní pracovnice )

A žádný štráchy.

Nenápadně jsem přelítla přiloženej leták, z něhož jsem se dozvěděla, že prostě palcem a ukazováčkem stisknu kůži na břiše, vytvořím faldík, a do něho kolmo bodnu, zatlačím na píst, a kolmo vytáhnu; a taky že to nesmí být do svalu, ale jen do podkoží. Což mi trochu dělalo starosti. Že co když nabodnu nějakej sval, žejo.

Ale šlo to jako po másle.

Faldík, kolmej boduňk, kolmo vytáhnout, znuděným hlasem zestárlýho zkušenýho internisty prohlásit: Hotovo, no, ´dyť je to normální, já nevim, čeho se na tom bojíte, no bolelo to, nebolelo žejo, no tak vidíte, tak teď mi ukažte, jak to uděláte ráno sama!, a ještě jsem zvládla asi deset minut konverzovat o počasí a o kdečem, než jsme se rozloučily, že už vážně musíme jet domů, protože ráno vstáváme do kolbenky.

Ve výtahu jsem se opřela o stěnu a zeptala se Zuzky, která na mě zírala s nelíčeným obdivem a úctou pacienta vůči lékaři: Tyvole. Už můžu omdlít?!

Venku jsme si roztřesenýma prstama daly cigaretu, přičemž jsme zkonstatovaly, že jako herečka bych byla přesvědčivá, protože i Zuzka mi uvěřila, že třicet let nedělám nic jinýho, než že píchám včeličky a pendapóny; Tedíček na to všechno hodil vedle baráku bobek, a odjechaly jsme spokojeně domů.

Dneska celej den uvažuju nad tím, proč já jsem vlastně nešla na medicínu.

Jak bych si žila!