Věci ze šuplíku

Naší Káče, fenečce bílý kafíčko, jak ji tu místama zmiňuju, by bylo za pár dní 18 let.

Dělaly jsme si se Zuzkou srandu, že už to je na guinesofku.

Včera večer ve 22:30 jsme ale čubinu musely nechat uspat.

Aby se netrápila.

Přijeli k nám domů.

Všechno bylo tichý, klidný, ostatní zvířata žádnej stres, ani si nikdo z nich nestačil všimnout, že ...

Sebralo nás to.

Já vím – jenom zvíře.

Jenom zvíře, jenom zvíře.

Netrápí se, nic ji nebolí, je jí dobře.

Ale nemůžeme přestat brečet.

Někdy si brečíme každá na svým písečku.

Potají.

Aby to ta druhá nevěděla a nezačala řvát taky.

A někdy spolu ve výtahu.

A v autě, pořád plným chlupů z toho malýho bílýho tělíčka.

Dobrou.

I Tobě, Kačí...