Věci ze šuplíku

Nesnáším zimu, a už vůbec ne tu, co tu byla včera a dneska, a co ji ještě slibujou.

Ani náš pes neznačkoval rohy jako Indy, ale vyběhl z baráku ve slušivém svetérku, vyrobeném ze slušivého značkového svetérku mého bráchy, kterej mu máma omylem vyvařila, uciknul si na jednom místě a pelášil zpátky.

Mrzne kdeco, snad i myšlenky.

To v mém případě ani ne – jsem myšlenek prosta. Málo jsem se vyspala, protože jsem včera absolvovala dvouhodinový sezení u sadisty mýho zubaře, takže jsem byla soustředěná hlavně na to, jak to udělat, aby mě aspoň na chvíli přestala bolet huba. (Nezdařilo se, mám tam někde ostrej úlomek a přes noc úplně rozedřenej jazyk.)

Takže jen tak bezmyšlenkovitě koukám kolem a registruju, co se kde děje.

Vyprávěla mi jistá nejmenovaná kamarádka, mimochodem toho času na dietě, jak se jí zachtělo domácí tlačenky, sulcu a ovaru.

I nakoupila prasečí nožky a ostatní propriety a dovalila to domů.

A nenapadlo ji nic lepšího, než využít ty haxny i výchovně; když už je koupila, tak ať se práší za kočárem, žejo.

Zaskřehotala jako polednice, a prasečí nohou synkovi – záškodníkovi, jak ho občas láskyplně tituluje, kterej se (konečně na chvíli ) ztišil a sledoval televizi, poklepala na útlá ramínka.

Být na klukově místě, patrně bych se, když dámy prominou, posrala, ale kluk je zřejmě splachovací, protože se sice vyjevil, ale vzápětí začal řešit, zda ty nohy praseti řežou zaživa či zamrtva.

Když pak vše prošlo varem, říkala dotyčná, že si není jista co s vzniklou hmotou, že se jí ekluje šáhnout do hrnce.

Tak pořád jo – ne, jo – ne, až nakonec se do toho teda pustila. V půl třetí ráno to začala mixovat. Ptala jsem se jí, co sousedi, pže vím, že když já začnu ráno ve tři ždímat, ti naši nadšení nejsou.

Odvětila, že to bylo rychlý, že pokud se vzbudili, akorát si stačili pomyslet, že se jim něco zdálo, protože kterej blb by v tu dobu mixoval. A prý to bylo dobrý, dieta nedieta.

Hm, proti gustu žádnej dišputát. Já bych teda prasečí nohu nedokázala ani zakoupit, natož ji donést domů, narvat do hrnce a ... jíst. Kristovanoho!

Ačkoli – ke snídani jsem měla kupovanou sekanou a kolega odvedle mi radostně sdělil, že co si představuju, že je v tom za maso. Prý do toho semleli možná tak sóju a navrch prase i s boudou.

Tak mi taky není dvakrát nejlíp, když si představím, že i já jsem nějakým způsobem požila ty nohy, a nejspíš i s kopýtkama.

Hapruje mi z toho žaludek.

A k tomu ta zima od Sibiře.

U nosu mrznou nudle, u pusy pára a u hlavy myšlenky. 

Já mám, z těch smysluplných, jedinou: Jak přečkat zimu.

(S)mějte se fajn.