Věci ze šuplíku

Nerada čtu o cizích snech.

Nudí mě to.

Když dojdu k takový pasáži v nějaký knize, otráveně ji přeskočím.

Kterýmžto pádem o svých snech taky nepíšu, nechci nudit a prudit.

Teď ale výjimečně musím.

Kdyžtak to nečtěte! 

Přičítám ty noční kraviny zprávám, který si přes den někde přečtu, nebo se ke mně donesou.

V noci se mi zdálo, že chodím s Paroubkem.

Potají, neboť byl zaslíben jinde.

Seděla jsem s ním v nějaký restauraci, v rohu, za dřevěným stolem.

(Byla jsem štíhlá, hezky oblečená a cítila jsem se dobře. Což mimochodem nepamatuju.)

Měl na sobě nějakej rudej hábit s třpytivýma cetkama, přišlo mi to jako papežský roucho.

Žmoulal mi pod stolem ruku a já se bála, že nás uvidí ten církevní potentát, co seděl naproti.

Ale Jirka mi řekl: "Neboj, on na jedno oko nevidí."

No a to je celý, pointa není, nic víc nebylo.

Snad jen – byl mi v tom snu sympatickej.

Ale stejně mi mohli vybrat někoho lepšího.

(Aspoň nestraníka! )

A den předtím ... á propós – já naprosto nenávidím, když někdo na otázku Kdy? řekne Týden zpátky namísto Před týdnem. Co to je? Kde se to naučili? Jakože slovosled z angličtiny?

Hnusný.

Skoro jako woooow!

Tak ten den předtím, tedy noc, se mi zdálo, že mám plnou pusu úlomků a úlomečků skla. Naštěstí to neřezalo, spíš jsem měla pocit, že mi v puse skřípe písek. Seděla jsem v nějaký místnosti, vyplachovala jsem si pusu vodou a plivala na zem.

Nějakej chlápek mě upozornil, že to nesmím. Omluvila jsem se, že to pak uklidím, a plivala jsem dál a pořád mi to v tý hubě skřípalo a chtělo se mi zvracet.

Pak jsem plivla nějak víc a ... on mi ten flusanec dopadl zpátky na tvář, což ... mě probudilo.

I psy. I kočky. I Zuzku.

Všichni jsme se lekli.

Jinak ale taky bez pointy.

Já jen že jsem prostě pechfógl i když spím.

Tak hezkej den, čumáčci.

A radši bděte!