Dočetla jsem se onehdy v nějakém bulváru, že jedna nejmenovaná herečka si jako malá holka hrála na Popelku.
Ve svý hře šla do detailů – halila se do starýho ovčího rouna a chodila přepírat prádlo k potoku.
Připomnělo mi to jinou postavičku, jinej potok a jiný ovčí rouno:
Zuzčina nejoblíbenější dětská hračka byla, kromě pistolek a pistolí všeho druhu, kožená letecká kukla, to už jsem možná i někde psala.
Skoro ji nesundavala ze svý kudrnatý hlavy.
Ale ještě nepostradatelnější proprieta byl kožich z berana – válečná odměna jakéhosi předka, který prý chodil na bitevní pole dobíjet zraněný koníčky...
A tak se stávalo, že si milá Zuzu narazila kuklu, navlíkla se do obrovskýho a těžkýho beraního kožichu, a vyrazila do nepřátelskýho světa.
Představila jsem si, jak se tyhle dvě figurky v beraních kožiších setkají u jednoho potoka.
Každá na jiným břehu.
A jak na sebe budou zírat.
Hu!
Ha!

Pointa není, tentokrát se mi nechce přemýšlet nad nějakým závěrem.
Jen bych vám prostě a jednoduše chtěla popřát všechno dobrý do novýho roku.
A potkáte-li na svý cestě tím rokem kohokoli v rouše beránčím, tak aby se z něj nakonec nevyklubal vlk.
Aby to byla buď Popelka, jdoucí k potoku přepírat svoje plesový šatky, a nebo neohroženej bojovník za správnou věc.
Hodně štěstí.
Mám vás ráda.
(I Tebe, moje pyšná dcero, jestli tu čteš.)
