Věci ze šuplíku

Co by.

Mě.

Ne, nikam jsem nešplhala, abych tam pojedla vidličkou banán v čokoládě.

Jen mi někdo ukradl mý jistoty, který se shora uvedenejch předmětů týkají.

Nejdřív to byla vidlička:

Celý léta jsem spokojeně používala vidličku tak, že jsem ji držela obráceně. Ne vzhůru nohama, nejsem blbá; jen prostě jak jsou ty nabodávací vidlice, tak ten vypouklej oblouček nesměřoval k talíři, ale obráceně.

Jedlo se mi krásně a pohodlně.

A pak do mýho života vstoupil člověk -už nevím kdo, asi máma-,  kterej si všiml, jak držím vidličku a přesvědčil mě, že ji držím špatně, obráceně.

Od tý doby ji držím podle ustálených zvyklostí. Ale byl to tak zásadní průlom do mýho Já, že od tý doby nejsem ve svý kůži.

A tloustnu, a určitě je to z toho.

A banán?

Celý léta jsem ho loupala tak, že jsem ho držela za ten tenčí konec a loupala od místa, na kterým visel. Prostě jsem chytla stopku a oloupala ho.

A zase přišel nějakej mudrlant a řekl, že tudy cesta nevede.

Tak i banán už loupu tak, jak se to má.

Ale pokaždý mám tik.

A sere mě to.

A Himálaj?

Donedávna jsem říkala, úplně v pohodě, Himaláje.

Tak proč, proč mám najednou říkat Himálaj, he?

Což o to, to jsem si zrovna dneska ráno konečně zdůvodnila:

Lidi, co u těch hor bydlej, si při setkání řeknou: HI! MÁ LAJ? (Ahoj! Kam jdeš?), a z toho vlastně vznikl ten název.

Tak dobře, dejme tomu, to mi až tak žíly netrhá.

Nejvíc  mě štve slovo VÝJIMKA.

Vždycky jsem si vystačila s vyjímkou, byla jsem spokojená a veselá, a najednou práskho! – výjimečně, výjimka.

Prosimvás!

Neopravujte mi to.

Nechte mě ten banán loupat od druhýho konce,  nepovídejte mi o Himálaji, když víte, že sníh a hory nemám ráda, a když mě uvidíte nabodávat otočenou vidličkou, vyjímečně mlčte a hleďte si svýho.

Nešahete mi na mý zvyklosti!

Děkuji.