Věci ze šuplíku

Byla to noc skoro jako každá jiná.

Teda spíš ráno, šla jsem spát asi v půl čtvrtý, protože bylo dusno, že se to prostě nedalo, takže jsem střídavě čumákovala u PC a střídavě na balkóně vyřezávala z mýho balzovýho špalku.

Sotva jsem ulehla a sklopila víka, začal horor.

Mimi, ta vícmuchlovací kočka, pocítila nutkavou potřebu pohladit, a protože ji pes nechce pustit do jeho mý postele, sedla si na noční stolek u mý hlavy a hučela mi nějaký kočičí rozumy do ucha.

Viděla to Pepina, druhá kočka, která se s Mimískou už sedmej rok důsledně nesnáší, a nastal problém.

Rozhodla se, že my dvě si nemáme o čem špitat, a jak k tomu přijde ona, abych si s Mimi tokala, a s ní ne.

Vystartovala na Mimi, chtěla ji jako obvykle trošku poprat.

To vzbudilo Tedíka.

Vyskočil na svý tenký nožky a vrhnul se na kočky, aby je usměrnil.

Vrhnul se ale přes můj xicht a zabořil mi svůj dlouhej (neopilovanej) dráp do naducaný tváře.

Jak jsem zavyla bolestí, Mimi se lekla a chtěla rychle utéct.

Jenže pod stolkem seděla Pepina připravená ke smrtícímu skoku, takže Mimi vybrala menší zlo a vzala to cestou přes postel.

A taky přes moji naducanou tvář.

Po výživném mandlovém grému jí to ale uklouzlo a jak se snažila zachytit, zaryla mi drápky do ramene a do druhý tváře.

Taktně jsem znovu zavyla bolestí.

Pes se nasral, co si to dovolila k jeho manželce, a vyjel po ní.

Pepina, jak viděla tu bitvu u Slavkova, vyrazila taky.

Celej ten boj se odehrál přímo na mý hlavě.

Můžu vám říct, že jsem se bolestí až rozbrečela, fakt.

Když se jaksi odkýblovali jinam, sáhla jsem si na hlavu a zjistila, že to nebude mozek venku, že mám jenom na několika místech pěkně do hloubky rozpáranou kůži, a že ze mě crčí krev.

Zuzka se zděšeně posadila, když slyšela nářek, a když viděla, co se stalo, obětavě donesla kysličník a tampony a začala mi zastavovat krvácení a čistit rány.

(Přičemž objevila další, taktéž hluboký, na rameni.)

Což bylo od Zuzky opravdu hezký gesto, protože ona nesnáší pohled na krev, prý hned začne mít studený nohy.

Ještěže ji mám.

Taky jsem mohla vykrvácet.

(To by bylo škody, že? – zase OTÁZKA do pranice.)

Takže, milí zlatí, to byla noc!

A den je úměrný probdělý noci.

Tak se ploužím,

a se soužím.

(Piju čaj a přitom koužím.)

Jedinej, koho noc dlouhých drápů nechala v absolutním klidu, je naše fenečka Káča.

Ta ráno vstala, v klidu se napila, vyčurala se vedle psacího stolu, a zvesela vykročila do novýho dne.

A to vám, čumáčci, taky přeju (teda bez toho čurání u stolu).

(S)mějte se fajnově!