Věci ze šuplíku

Jo, je to tak.

Ještě před chvílí mi bylo bezva a hádala jsem se se Zuzu, že když tu pizzu sežeru celou, tak mi nic nebude.

Ona říkala, že bude.

Tak už to u nás chodí.

Zuzka musí mít vždycky pravdu.

Ale popořádku.

Zuzubrácha, docela známej (a šikovnej) pražskej kuchař, nás pozval na oběd.

Do nový hospody.

Sestavil nový menu. 

Těšil se, jak se pochlubí.

Jak si pochutnáme.

Jak budeme pomlaskávat. 

Asi je běžný, že když jde normální člověk někam na jídlo, notabéne zadarmo, žejo, nenažere se předtím (dámy prominou) k prasknutí.

Jenže my, jelikož to v tý hlavě až tak v pořádku patrně nemáme (pan MUDr. ví dobře, proč mi ty kreténky píše), jsme se těsně před odchodem z baráku nafedrovaly knedlovepřošpenátem.

Nebudu se rozepisovat o cestě, o tom, jak mě začne kousat pes pokaždý, jakmile usednu do auta, a jak mi pokaždý celou cestu stojí na hrudníku, jednu zadní nohu zarytou v mý podprsence, jak na všechno kolem štěká a s každým štěknutím sebou cukne a škrábne mě do meziprsního prostoru, abych tak řekla.

To už jsem psala.

A nic se v tomto směru nezměnilo.

Jen mám odolnější prsa.

Takový vyšlapanější. 

Tak aspoň upřesním, že ač naše auto nebylo z nejlevnějších a několika statisíci překročilo naše rozpočtový možnosti (díky, milá Zuzumaminko!) a máme ho teď asi tak druhým rokem, takže by mělo vypadat stále k světu, není tomu tak.

Je to pojízdná psí bouda.

Pelech. 

Vpředu křupe pod nohama psí krmivo a volant je ulepenej od slin naší fenečky Káči, která nejradši sedává Zuzce na klíně a prostě si jen tak sliní a sliní a sliní.

Kolikrát říkám Zuzce: Tyvole, nás až někde vyfotěj poldové, tak to vystavěj na nástěnce v policejním muzeu. 

A vzadu?

Prostory pro nohy jsou ucpaný rozebraným gaučem naší již odstěhovaný dcery, aby tam Káča, šestnáctiletá a již mírně dementní (Káčátko, promiň), nespadla a něco si nezlomila.

Přes to všechno máme přehozenou obrovskou peřinu, do který drala peří ještě moje milá babička.

Aby to měli měkoučký.

Měly jsme se Zuzkou takový erotický sci-fi fantazie (už nás přešly), že tam to zvěrstvo bude při každý cestě v poklidu ležet a spinkat. 

Na nastlaný peřině jsou ještě vysoce nastlaný chlupy z obou psů.

Lze jen děkovat pánubohu, že s náma aspoň naše kočky odmítají cestovat.

To už bych asi nerozdejchala. 

Tím popisem auta chci říct, že se jím můžete vydat kdykoli a kamkoli, a ono vás doveze, je fajn, je spolehlivý.

Má jen jednu vadu – dovnitř vpustí dámu, s nažehleným oblečením, čerstvým mejkapem a s usínajícími psíky na rukou, a vypustí... individua obalený chlupama, zpocený, nasraný, a dva vřeštící psy.

To samý i dneska.

(Příště se na to vyseru a fakt už pojedu v teplákách.) 

Teddy okamžitě po opuštění auta vyrazil doprava, a popletená Kačenka se začala belhat na opačnou stranu.

Naštěstí malýho nepouštím z vodítka, jinak už bych ho nikdy neviděla. 

Vytahaly jsme z auta květináče s kytkama, který jsme vezly do tý hospůdky, aby se zabydlela, a snažily jsme se sehnat stádečko zpátky dohromady.

(Jo, mám psí knížku od kamarádky M., mám ještě další knížku, mám už knížek o výchově psa jak nasráno, já fakt toho psa učím chodit u levý nohy, ale on je prostě blbej, nepochopí, že není veverka!)

Michal už na nás čekal.

(Hned nás sprdnul, že jsme jedly, a ptal se, proč jsme jedly. Nedokázaly jsme to vysvětlit.) 

Naše obavy, že personál bude mít výhrady ke dvěma čoklům, se ukázaly jako naprosto lichý – v hospodě (teda ona je to spíš pizzerie) už totiž dva psi byli.

A jak zmerčili našeho Tedíka a on je, byli všichni...až...říčný. 

Co mám asi dodat, žejo. Co čekáte. Několik hodin jsem strávila škubáním vodítkem a v pauzách, když škubala nebo chovala Zuzka, jsem párkrát usrkla alžírský kávy nebo pití a vyhulila několik cigaret.

Na jídlo jsme pořád neměly ani pomyšlení, tak si Zuzka dala aspoň, aby neurazila, nějaký broskvičky s mascarpone a vanilkovou zmrzlinou.

Což vypadalo asi takhle:

S sebou jsme dostaly výslužku, dvě pizzy Grotta, jednu s česnekem, pro mě, a druhou pro Zuzku bez.

Ona česnek nemůže.

Je nějak chabrus na žaludek.

No, a pak jsme se vydaly rovnou do Bohnic.

Podivat se, do čeho pudem.

Zatím jsme tam teda jenom vezly Michalovu ženu na noční službu, ale jednou...kdoví...

Už byl večer, docela přituhlo, ale stejně jsme se pocouraly bohnickým parkem.

Našla jsem tam na jednom místě krásnou, nevím, jestli funkční, pumpu, fotka je trochu rozmazaná, ale tady ji teda máte:

A taky jsem tam vyfotila kliku.

Protože pořád říkám, že mám nos jako kliku od blázince, a vlastně jsem nikdy žádnou kliku od blázince pořádně neviděla. A je fakt hrozná, těma šroubama ji úplně dokurvili, no hele:

 A tady máte jednu bohnickou večerní náladu:

 A tady se mi líbil hezky osvětlenej strom:

Nenechte se zmást tou pochmurností, park je fakt moc krásnej, a když vyleze sluníčko, musí to být paráda.

Ale přece jen – kdyby na vás padly nějaký chmury, věřte, že mně je hůř.

Nejhůř.

Já tu pizzu, velkou jako kolo od středně velkýho vozu,....

... sežrala fakt úplně celou. 

(Zuzka jeden dílek!)

Beru si Ranisan,

dám si ještě jedno cigáro,

a za stálého říhání

(dámy prominou!)

valím 

zdechnout

do houští.

Dobrou, čumáčci, a nepřežírejte se, není to zdravý!