Věci ze šuplíku

Pokusím se splácat minulý dny do nějaký kostky.

Nebo koule.

Dlouho jsem totiž nepsala.

Ne že by se nic nedělo, to se teda děje, ale já pořád nestíhám.

Tak teď.

Nejdřív bych se chtěla ještě zmínit o našem výročí. Načaly jsme se Zuzkou osmej rok našeho soužití.

Což znamená, že asi fakt stárnu a pohodlním, protože dřív bych takhle dlouho s nikým nevydržela. Většinou mě lidi štvou tak po čtrnácti dnech.

Nebo seru já je, žejo, to je taky varianta.

I když málo obvyklá.

Dneska ráno mi Zuzka našla v pantofli asi deset deka psích granulí Junior. Na její dotaz Co to je, kde se to tu vzalo? jsem odpověděla, že se mi to tam onehdy vysypalo.

Slyšela jsem, jak říká našemu psovi, že maminka je lajdák a flegmatik.

Tak jsem si řekla, že po sedmi letech by si konečně zasloužila pravdu, a tu jsem jí sdělila na plnou hubu:

Jsem bordelář!

(Jo, naplno, já si totiž servírky -jak říká jedna má kamarádka- neberu!)

Až na tyhle drobný incidenty a invektivy ze Zuzčiny strany ale žijeme celkem v pohodě:

Lednička stále vyžraná.

Změna k lepšímu (teda jak pro koho): Začala jsem po vyprání hned žehlit. Nikde se nám neválí prádlo, ale zase jsme po třech letech bydlení v novým bytě zjistily, že úložný prostory jsou naprosto nedostačující. Předtím nikdy nebylo vyžehleno všechno, tak jsme to nevěděly. Třídíme, balíme do pytlů bezdomovcům.

Kočky se stále rvou. Pokud zde došlo k nějaký změně, tak asi tolik, že pes se sčuchnul s jednou kočkou proti tý druhý chudince.

Pes si dovoluje víc a víc.

Skřet kousavej.

Vrahoun.

Jo, proto Deziré.

Od včerejška mu tak říkám.

Nebo Modrovous.

To sedí.

Zatím jen kouše a drápe, když není po jeho, ale věřím tomu, že kdyby měl malej kapesníček s kapkou éteru nebočeho, malý nožíky, sekyrky a pilky, už by mě naporcoval.

Všechno tomu nasvědčuje.

Zatím se trénuje jinde, ale je na něm vidět, že vyčkává....

Taky nemá rád vítr a déšť, takže jakmile venku zafouká, padá okamžitě domů, aniž vykonal velkou potřebu.

A plete si pracovnu se senkrovnou.

Vůbec ho nezajímá, že pracuju na bestselleru, a klidně se vysere doprostřed místnosti a ještě si na mě jde zaškrábat, jestli to jako míním uklidit nebo co jako.

A pak chce chovat.

Už bych to možná měla napsaný.

Jenže s tím sabotérem ... nevím.

Nakonec ale – spěchat nemusím, můj vyhlídnutej byt už je stejně prodanej.

Ach jo.

Jinak – jak říkám – všechno v normálu.

Normálně mě každý ráno zvířata buděj šlapáním po břiše (kočka), kousáním do nohy (pes) a žalostným mňoukáním (druhá kočka).

Normálně se každou chvíli ozývá z koupelny:

No může tady člověk vykonávat osobní hygienu, aniž by ho sledovalo několik párů očí?!

No, nemůže. Dveře do koupelny a na záchod už ani nezavíráme. Jakmile jsou zavřený, zvířata nutně potřebujou dovnitř, škrábou, kopou, vřeštěj... Tak jsme to vzdaly.

Pořád máme doma stejnej nepořádek.

K akci nás donutí pouze telefonát naší kamarádky, že jde na kafe.

Když nežeru, nehraju hry, nepiju kafe a nebo nepíšu, najdete mě na jediným možným místě – v kanafasu.

Pořád spím.

Až je mi to trapný.

Tuhle neděli mě vzbudil močák a zvířata kolem půl dvanáctý. Oběd už byl skoro hotovej, tak jsem si počkala, najedla se, a vydržela jsem dvě hodiny vzhůru, aby se neřeklo. A pak zase hurá do postele.

Chtěl(a) bych být medvídkem...

V pelíšku si počkat na jaro.

Jo, a taky si se Zuzkou pořád zpíváme.

Ona třeba začne, že zná jednu dívku, ta má dukáty, a já jí do toho dělám druhej hlas, že bodejť by je nemě^lááá, la-la-^lááá, hlavně že my máme furt hovnó, hov^nó, ^hovnóóó...

Včera si začala zpívat úryvek z MY WAY (myslím, že je to teď u reklamy na Baumax) a pořád si prozpěvovala Aj dů vit láááv jůůů, aj dů vit láááv jůůůů....

Štvalo mě, že nepřemýšlí o tom, co zpívá, tak jsem ji opravila, že musí zpívat Aj dů vit máááj vééééj, že přece nedělám lásku, ale dělám cestu, né?!

Řekla: "No vidíš, to jsem ale debil."

Kdyby nás slyšela dcera, nejspíš by nám taktně naznačila, že jsme blbý obě, a že to s náma jde s kopce.

Ale já vím, co bych jí odpověděla. A každýmu jinýmu:

Helejse, ty si to dělej po svým, ale

tohleto

je

our vej.

A nás baví jít zrovna tudy.

Hezkej den, čumáčci, a šťastnou cestu!