Věci ze šuplíku

Dostaly jsme se Zuzkou od naší milovaný srbský Kamarádky křeslo.

Krásný.

Koženej sedák, dřevěný područky, pohupovací, polohovací.

Nepoužívaný.

Sama ho dostala jako dárek, ale nějak se s ním neztotožnila, a tak stálo několik let na balkóně.

Sice zabalený, ale za každýho počasí.

Když zaslechla, že se bavíme o koupi židle k počítači, přivlekla ho k nám.

"Chele, to ti je krááásny, to ti je to...jak se řekne česky udobno upičkumaterinu.....?!"

"Pohodlný," překládám.

"Jo, pochodlný. Zuzi, skusi to!"

Zuzka ho teda hned vyzkoušela, a že jo, že ho berem. Je sice nižší, na práci u pc se nehodí, ale jednak je zadara a pak – má se válet na balkóně, nebo posloužit třeba...třeba... k vybudování odpočivnýho koutku na pracovišti, že.

Tak jsme ho tam hned včera odlifrovaly.

Po nezbytnejch úkonech, který ráno v zaměstnání provádím (snídaně, kafe, noviny, cigáro), jsem se v něm uvelebila, že ho taky prubnu.

Teddy mi vyskočil na klín, smotal se do černýho psího klubíčka, a jali jsme se pohupovat.

Houpy hou

krávy dou

nesou mlíčko

nad vodou...

A najednou mi Zuzka klepala na čelo a šeptala, abych proboha tolik nechrápala, že je mě slyšet až do vedlejší místnosti (oddělený toliko závěsem), a že tam má klienty, a že musí furt pokašlávat, šustit papírama a chrchlat.

Než jsem stačila říct, že vůbec nespím, křeslo se se mnou krááásně měkoučce zhouplo, Tedíček zavrněl a převalil se na druhej boček, a ...

...chrápali jsme znova.

Jojo.

Probralo mě, jak už to u prostatiků, co se furt nalejvaj čajem, bývá, až nucení na čurání.

Tak jsem shodila psa (taky by věčně jen kousal nebo chrápal, lempl líná!) a snažila jsem se vyhrabat z milýho křesla.

Jelikož je fakt hodně nízký, byla to marné brouka na krovkách volání.

A jak jsem sebou na těch krofkách mrskala a přesunula svoji nikoli zanedbatelnou váhu k jedný straně, najednou to udělalo

škrt

prd

prásk

a pravej řemen, kterej to ještě se svým levým kolegou držel všechno pohromadě, si řek´, že na takovej kšeft se může vysrat, a dal výpověď.

A já se válela po zemi ještě když vstoupila Zuzka.

Ani si nepamatuju, jestli jsem se nakonec vyhrabala sama, nebo mě musela zvedat.

Řekla mi, že to je dost, že zrovna před chvílí zapomněla pokašlávat a jedna paní jí sdělila: "Ááá, vedle má někdo asi půlnóóc, žejóó.."

Řekla jsem, že aby se každej neposral, když si na pár minut schrupne unavenej těžce pracující člověk, navíc nemocnej se štítnou žlázou, což už je únava sama o sobě, a že nemusím zrovna házet lopatou, abych byla unavená, že to myšlení taky unaví, ačkoli člověk vypadá, že nedělá nic, vlastně dře a dře, a že je dobře, že jsme v soukromým sektoru, protože aspoň je do toho každýmu hovno, jestli někdo někde chrápe, dřív by běželi na OV KSČ s udáním, a taky.....

...a při tom monologu jsem si zapnula počítač a začala jsem si dělat překapávaný kafe se smetanou, jak to mám ráda.

Zuzka mi skočila do nádechu a zeptala se, na co se chystám, tak jsem jí odpověděla, že jako na kafe a na karty.

Svěřila mi sladký tajemství, že bude pět odpoledne, a že jsme s tím čoklem prochrápali úplně celej den.

Tož – co na to mám říct, žejo. Je jasný, že... jsem byla v šoku!

Ale -mezi námi děfčaty- bylo to ...bylo to...boží!

Ještě lepší, než drbání na zádech.

Asi si to brzo zvopáknu.

Že by to nešlo?

Jako proč?

Jo, že prasknul řemen?

Tsss, už je to dávno spravený, mám přece Kutila Tima Zuzku, ne?

Tak čau, čumáčci, hezkou neděli!

A nezapomeňte se zasazovat o odpočinkovou zónu na pracovišti.

Budete vysmátý.

Spokojený.

Příjemný.

Něco o tom vím.