Věci ze šuplíku

Přiznám se, že vlastně pořádně nevím, proč jsem zakládala tuhle rubriku.

Co jako budu komentovat.

Politiku?

Zdravotnictví?

Jo, to mě pálí asi nejvíc.

S chutí bych tu napsala nějakej pořádně sprostej komentář.

Třeba co si myslím o platbách za lidi v komatu a za čerstvě vylíhnutý miminka.

A taky co si myslím o kurvení druhým dechu některejch našich politiků.

Co si myslím o kázání vody a pití vína.

A jak mi je z toho všeho často na blití.

A jak doufám, že si lidi jednoho krásnýho dne řeknou A dost!

Sereme vám na chléb a hry.

Prokoukli jsme vás. 

Ano, ráda bych psala na tyhle témata zdrcující komentáře.

Jenže – jsem zbabělec.

Ne, nebojím se o sebe.

Bojím se, co by bylo s mýma zvířatama, kdyby mě (v tomhle hóch demokratickým státě) zatkli.

Ach, jak přízemní, řeknou si asi mnozí.

Já vím.

(A jste mi u prdele.)

Už několik měsíců se snažíme prodloužit život naší fenečce Káče.

Stojí to nervy.

Stojí to prachy.

Stojí to slzy a probdělý noci.

Přesto neváháme.

I psí život má pro nás cenu.

I kočičí.

A pak si přečtu třeba tohle.  

Neuvěřitelný.

A nejhorší na tom je, že si to někdo opravdu koupí a dá to svýmu synkovi nebo dcerunce.

(Případně nad tím bude onanovat sám.)

Svět se asi fakt posral.

A přitom je to takový krásný místo.

Že, čumáčkové?

Pěknej den přeju všem lidem dobrý vůle.

A nedejte se!