Věci ze šuplíku

Říkala mi Zuzka, že je to slabota.

Jak poslední dobou píšu.

Že se opakuju.

A ať píšu o něčem jiným.

Nojo, to já bych ráda, vážně.

Témat by bylo, jéje!

Jenže – mně se nechce s kůží na trh.

Lidi jsou zlí, co si budeme povídat.

Tak teda něco nezávadnýho, třeba:

Včera jsme si dělaly k obědu plněný papriky.

Dělala Zuzka.

Část jsme zamrazily, a že budeme mít každá dvě, to nám stačí.

No tak já jsem si normálně vzala dvě, Zuzka jednu a víc nemohla, a že si to dojí dneska.

A já jsem takhle před půlnocí ochutnávala a ochutnávala a výsledek je ten, že de iure jsme měly každá dvě plněný papriky a de facto já tři a Zuzka jednu plus prázdnou šlupku.

Život je zkrátka boj.

Jojo, Zuzko.

Jaca Ti to říká furt.

A když jsme si teď, mimochodem, ohřívaly k večeři ten zbytek, tu omáčku, a k ní koupený knedlíky, říká Zuzu, která kupovaný nesnáší:

"Ty knedlíky Svoboda jsou docela dobrý, že?"

Přitom na obalu je napsáno KNEDLÍK LUDVÍK.

Ale lepší tak, než třeba Husák, žejo.

No nic, to jen tak na úvod, že se u nás stále něco děje, takže fakt psát o bůvolí kůži je na prd, a že boje o živobytí (a žrádlo) neustávají ani mezi náma, ani mezi kočkama, ani mezi psama. Všichni jsme potřebný a ...čím dál zmlsanější.

Což je průšvih.

Od ledna se zdražuje (mám dojem, že máslo už je nějak dražší teď, nezdá se vám?), takže se lidi nejspíš rozdělej do několika skupin:

Skupina první se oběsí rovnou.

Skupina druhá nebude již obracet každou korunu, než ji vydá, ale bude obracetobracetobracetobracetobracetobracetobracet, a vydá ji teprve pak. A buď to ustojí, než přijdou další koruny, nebo se přidá ke skupině prvé.

Skupina třetí si bude válet prdel na nějaký exotický pláži, kam jim obraceči ze skupiny dvě budou donášet chlazený nápoje, aby se jim nezavařily mozky až budou v pauzách mezi koupáním a golfem dumat, jakou ještě zavést daň, co ještě zakázat, co z nás servat a co přímo sedřít, aby ...se měli líp oni, jejich děti, jejich příbuzní a jejich...jejich...všichni.

Na skupinu jedna se doma necejtíme a na skupinu tři nejsme sdostatek solventní.

Takže automaticky spadáme do dvojky.

(Ovšem s výstrahou. Podmíněně.)

Tak jsme si řekly, že to teda né.

Že musíme něco dělat.

Přidat.

Že máme prostoje, kterejch by se dalo využít.

A co, žejo.

Nějakou domácí práci.

Tož co, babo raď!

Zuzku nejdřív napadlo, že by ve volnejch chvílích mohla jezdit jako mesendžr, no, ten na tom kole nebo v autě s nějakejma dopisama. Což jsem přehlasovala. Že jako ne.

Blbej nápad.

Venku to klouže a ještě by si namlela hubu jako já minule.

Pak si vzpomněla, že má živnosťák na výrobu a prodej dárkovejch předmětů, a ten leží ladem.

Tak jsme zkušebně vyrobily Výrobek, kterej jsme ostatně vymyslely už dávno, jen se nám do něj nechtělo, a odnesly ho naší kamarádce, vlastně dvěma kamarádkám, do obchodu.

Zkušebně.

Za hodinu nám kamarádka volala, že je Výrobek prodanej, a ať koukáme udělat další.

A další.

A další.

Zkrátka – vzpomněla jsem si včera, když jsem ještě ve dvě ráno vyráběla polotovary, na rčení Seká to jak Baťa cvičky.

To by souhlasilo.

A už jsme vážně začaly uvažovat o tom, že všeho necháme, koupíme si halu a najmeme pár lidí.

Ne, přísahám, nejde o žádný 3,14čovinky, žádný dekupážový blbůstky, nic takovýho.

Je to něco, co vyloudí na tváři úsměv, a udělá radost.

A my máme taky radost.

Zuzka odněkud vyštrachala takovou dřevěnou krabičku, do ní dala první počinek a požádala mě, abych tu krabičku nějak vylepšila.

Tak jsem na ni napsala ozdobným písmem:

Dizajnéři Studia Pepin nikdy nespí!

No, a to je celý.

Příště vám napíšu, jak to pokračuje.

A teď...si jdu lehnout.

Brou noc, čumajzlíci.

Váš Malý dizajnér