Věci ze šuplíku

Jo, může to tak působit.

Že jsem pořád samá sranda.

A že se mi daří, a všechno mi jde samo.

Tak já vás z toho vyvedu.

Třeba včera:

Málem jsem dvakrát přišla o psa.

Jdeme k autu rušnou pražskou ulicí, všude lidí a aut jak nasráno. Já něco vykládám Zuzce, zapomenu se, gestikuluju, a z ruky mi vypadlo vodítko. A na druhým konci náš Tedík, náš totálně nevycvičitelnej pes.

Lekla jsem se a zařvala jsem: Pes!

Tedík se lek´ , že kde je jako nějakej pes, a začal utíkat, a jak po dláždění rachtalo vodítko, utíkal čím dál rychleji.

Fakt jako veverka.

A chyťte veverku holejma rukama, žejo.

Nejsme Indiánky.

Zuzka práskla s taškou o zem, málem zlomila záda našemu druhýmu psovi, kterej je pro změnu vycvičitelnej, ale už hluchej, teda hluchá, fenečka Káča, je jí 16, takže ta by zase poslechla, kdyby slyšela.

Takže jsme jí nemohly dát pokyn Zůstaň.

Naštěstí ve svý moudrosti pochopila a nevydala se jinam, zůstala.

My běžely jako o život.

Už jsem Teddyho viděla někde pod autama, ale naštěstí se mi podařilo dupnout na šňůru od vodítka, když dusal kolem.

Ufff!!!

Pak jedeme autem, Káča jako vždy uprdelená u Zuzky na klíně, Tedík jako vždy uprdelenej u mě na klíně, a pomalu jsme zklidňovaly tepovou frekvenci.

Když už to vypadalo, že jsme na normálu, pitomá Kačenka šlápla u Zuzky na ovládání oken a otevřela dokořán okno na mojí straně.

Jen tak tak se mi podařilo Tedíka zachytit, aby ho to nevycuclo ven jako onehdá pasažéry v MAYDAY.

A srdce se zase zběsile rozběhlo.

(Kolik toho může srdce vydržet za den?)

Tak jsem si myslela, že už máme vybraný stresy, už celkem v klidu jsem vylezla před barákem z auta a ..šlápla jsem do toho největšího lejna, co si umíte představit.

(Botu jsem s hnusením ošolíchala o mokrou trávu, o rohožku, a nechala jsem ji stát za dveřma. Dneska ráno jsem to na zasemokrý trávě došolíchala.)

Pak nic, pak jsem nějak šla spát a tak to všechno, mytí a tak, o chřipce, bordelu v bytě atd. se ani nezmiňuju.

Ráno jsem očekávala, vzhledem k tomu hovénku, nějaký štěstí.

Zuzka sundavala mříž z pracoviště a za chvíli se přibelhala s tím, že jí nějak prasklo v zádech.

Tak jsem jí udělala koldrexovej nápoj, to jí prý pomáhá na bolesti, a dohodly jsme se, že ona bude jenom sedět a chovat psy, a pracovat budu já.

Ale až si zakouřím a zahraju párkrát karty.

Tak jsem si zakouřila a zahrála karty a pokecala na chatu, a pak jsme dostaly hlad. A já se obětavě vydala (vždycky tam chodí Zuzka) do nedaleký masny pro gulášek se šesti, když je ta Zuza chabrus na záda.

Dostalo se mi poučení, abych dávala pozor při přecházení, protože jsem hroznej zmatkář a nevnímám, co kde jede.

Tak že mám čumět na cestu.

Jo, dávala jsem pozor, ale v půlce vozovky, když už jsem viděla, že mě nic nepřejede, jsem se trošku uvolnila, což se mi stalo osudným.

Zakopla jsem o zvýšenou tramvajovou tu, novíteco, to železo, a už jsem to prostě a jednoduše neubalancovala.

Dovedete si to představit?

V pravý poledne, v centru Prahy, si jen tak mýrnyxtýrnyx jedete po břiše po silnici.

Přistála jsem až mezi stojícíma autama u chodníku a vyškrábala jsem se po nich do stoje vzpřímenýho.

Teda – vzpřímenýho.

Ehm.

Gulášek jsem koupila, peníze jsem podávala pazourou, jakou mívají horníci těsně po vyfárání, oblečení jsem měla taky podobný, a ke vší tý ostudě jsem nemohla zastavit smích, takže jsem se culila jako debil a chvílema vyprskla.

A vlastně se směju i teď, když mi hekající Zuzka vyčistila kysličníkem kolena, přiložila sterilní roušku a ovázala.

A přitom to ke smíchu vůbec není.

Poznala jsem totiž taky Zuzky pokřivenej charakter:

Šla koupit do lékárny něco na dezinfenci a lékárník jí nabídnul buď kysličník, nebo něco mnohem dražšího, co vůbec nepálí.

Řekla, že to vydržím...

Tak držím.

A čekám na to štěstí.

Držte taky.

A čekejte.

A koukejte, kam šlapete!

Pěknej den, čumáčkové!