A nebo i jako nadávka.
Ale v tom případě jsem ten neřád já.
Jo, jsem to já.
Celej můj život je jeden velkej bordel (míněno obrazně), zmatek a chaos.
Na stole, ve skříni, v hlavě.
Inteligent prý chaos ovládá.
Tak já teda suše konstatuju, že když se ve svým bordelu nevyznám a pořád něco hledám, tak patrně nejsem inteligent.
Bohužel.
V čem mám celkem jasno je, že skřítek pořádníček ze mě už asi nikdy nebude.
Mám rozepsaný desítky románů, básniček, fejetonů.
Stačilo by to jen dopilovat.
Mám čtvrtej rok rozpletenej Zuzky svetr.
S ažúrovým vzorem prosím.
Nebo jak se to jmenuje, to počítání vzorů.
Stačilo by jen dodělat kousíček rukávu.
A sešít to.
Nic.
Koncem každýho roku si dávám předsevzetí, že teď už to vezmu pevně do ruky.
Začnu diářem.
Koupím si diář, rozepíšu si tam úkoly na nejbližší týdny, a pak...
...ho najdu za několik let.
(S úkolama neodškrtanejma.)
Pak jdu tlumočit k soudu, soudce sdělí další termín jednání a já, místo abych z kabelky vytáhla nějakej pěknej poznámkovej bloček a luxusním kuličkovým perem si do něj poznamenala datum, vytáhnu krabičku od sparet nebo umolousanou obálku, co tahám v kabelce, nevím proč, celý léta, a na to si špačkem tužky na obočí datum jednání poznamenám.
Ještě jsem žádný neprošvihla, ale to jen díky tomu, že mi to Zuzka přepíše do svýho diáře a hlídá mi termíny.
Jinak nevím.
A když už jsem se zmínila o kabelce...
To je kapitola sama pro sebe.
Někde v hlubinách bytu jich mám několik, nosím ale jen jednu (univerzální černou), neumím si totiž představit, že bych ten obsah přemísťovala.
Pořád s sebou nosím všechno, co by se mi někdy mohlo hodit.
Několik voňavek.
Taštičku se šminkama.
Tu nosím vždycky, zapomenu ji pouze v případě, že se doma nestihnu namalovat, a mám ten den někam nutně jít.
(Obsah tý taštičky ani popisovat nebudu, to snad někdy jen vyfotím, bez komentáře. Nevím, jak to některý ženský dělaj, ale mně se takovej ten krycí make up někudy dostane z tuby a umatlá všechno. Všechno.)
Kapesníky.
Čistý a napíglovaný, když nemám rýmu a nikam nejdu, zmuchlaný a jetý, když jdu k soudu a musím ukázat kabelku, esik tam nemám zbraň.
Volně ložený špačky tužek na obočí a kontur na rty bez uzávěrů a tabák z cigaret.
Cigára.
Foťák.
Vizitky a navštívenky někoho, koho už jsem neviděla 15 let a ani netuším hů is hů.
Starý pozvánky k soudu.
Starý obálky.
Půlky žvejkaček wrigley (žvejkám jen půlky), obalený výše zmíněným volně loženým tabákem.
Zprávy od jednoho lékaře, který jsem měla před rokem odevzdat druhýmu lékaři.
Řezbářský nářadíčko, kdybych si v létě na chatě chtěla zařezat.
No a pak nejrůznější průkazy organizací, jejichž členem už dávno nejsem (míněno třeba Sdružení nájemníků, nehledejte v tom žádný politický partaje, tam nechodím).
Vysvědčení.
Osvědčení.
Pas, kterej když vyklepu, vypadne z něj většinou pár gramů tabáku a půlka žvejkačky.
Ponožky, kdyby mi někde byla zima na nohy.
Nově mi tam přibylo rozsypaný krmení pro psa a když ne celý piškoty, tak určitě drobečky.
A vodítko.
Takže to je pro představu, jak to mám v malém.
A teď si to představte ve větším.
Byt.
Co skříň, to koš s prádlem.
Čistě vypraným, leč nevyžehleným.
(Nenávidím žehlení. Vydržím u něj leda chvíli, když mám novou žehličku. A to teď nemám.)
Vytřeno a uklizeno máme, to jo.
Ale já jsem v tom nevinně.
To Zuzka.
Uklízí, smejčí, vytírá, natírá, vede evidenci o všem, včetně toho, kdy (když páni prominou) mám ty svý blbý dny.
Já nevím nic.
Jsem neřád.
Nesystematik.
Jediný místo, kde mám uklizeno, je duše.
(Ale to mi bývá hovno platný.)
A jak to máte vy?
Jste řádi, nebo spíš neřádi?
A jste rádi?