Věci ze šuplíku

Začalo to tou naší knížkou, žejo.

Moje milá ilustrátorka totiž nemá patrně roupama co dělat, tak odjela do Sedmihorek na pravidelnej sraz těch jejich autolagunamaniaků (nečtěte, prosím, autolakýrníků).

No, a do toho nám vyšla ta knížka, co už jsem ji tu miliónkrát omílala (takže se omlouvám všem, komu už to leze krkem, což asi budou všichni mimo mě, Evy a našich příbuzných, hihi).

Já vyzvedla autorský výtisky.

(Krásně voněj. Miluju vůni novejch knih. A těch mejch úplně nejvíc. Chicht.)

No, a pak mi bylo Evy líto, že se pomuchluje se svým novým dítětem až bůhví kdy, tak jsme se rozhodly, se Zuzkou, že tam zajedem.

Sfouknem, jak říká moje máti.

Jako do těch Sedmihorek v Českým ráji.

Z Prahy.

V pátek.

Po Jižní spojce.

Vyrazily jsme po práci a po nakrmení koček, takže v podstatě v podvečer.

Crcaly jsme se snad hodinu po Praze.

Každej chtěl prostě najednou jet na Turnov.

Nebo aspoň na Jičín.

Maximální rychlost, kterou jsme ochotni (já a můj žaludek) unést, je 130.

Tou jsme občas jely.

A kolem nás to hvízdalo.

Hvíííííízd!

Hvíííííízd!

No, a pak jsme ty idioty viděly kousek dál.

Při gruppensexu.

Jo, první stál, a čtyři další normálně zezadu v něm.

(Panstvo promine!)

A najednou měli času dost, hovada.

A auto našrot.

A půlka národa kvůli nim hodinu v koloně.

No nic.

Tak jsme teda dorazily do toho kempu.

Je to tam moc krásný.

Něco jsem viděla díky lampám, kolem kterejch poletovala hejna můr, něco jsem poznala hmatem.

Protože už byla tma jako v prdeli.

Mohly jsme si s Evou pěkně pokecat, dlouho jsme se neviděly. Ačkoli – často si voláme a píšeme, takže ono už vlastně probírat skoro není co.

Naštěstí.

Valily jsme s sebou zase ty naše psy.

Jeden se sápal nahoru, jeden dolů.

A pořád dokola.

Byla jsem ráda, že jsem se neopařila kafem.

A že jsem si trošku čichla k lesu.

Vonělo to tam jehličím.

Jak už to v lese bývá.

A to je tak všechno, co vím o Sedmihorkách.

Zuzka miluje hory a skály.

Takže si tu krásu mohla užít, žejo.

A vyfotit.

Nic.

Holt příště.

Nejspíš ve dne.

To bude víc vidět.

Nakonec vás ale o jednu krásnou fotku neochudím.

Tady ji máte – má krásná ilustrátorka.

A má krásná knížka.

Teda naše.

Cvaj in ajnem.

Jo, a taky bych chtěla ještě dodat něco, co naprosto, ale naprosto nesouvisí. Snad leda to, že jsem to vymyslela cestou domů, při koukání na obrovskej žlutej měsíc na nebi a při pocitu štěstí po Zuzčině boku:

Haiku donebevolající

Čert ve Tvých očích

zvěstuje

Nanebevzetí.

Tak pěknej den, čumáčci, jo?