Věci ze šuplíku

Je to tak.

Prostě máme občas z prdelky kličku.

Štěstí.

Sice většinou ex post, čili s křížkem po funuse – i teď už jsme ty zámky od ztracenejch klíčů vyměnily, nicméně to stejně potěšilo.

Přišla paní a přinesla ty klíče.

Co jsme hledaly v pátek.

Tak už víme, jak to bylo.

Honily jsme psy, protože se každej rozutekl jiným směrem, sviňáci, a Zuzka prostě nezamkla Kolbenku.

Zůstalo odemčeno, a klíč v zámku.

Paní šla kolem, stepovala tu hodinu u dveří, nevšimla si čísla, kam může zavolat, tak si milý klíče odvezla mimo Prahu a přinesla je teď.

Tak fajn, nemusíme rozbíjet trezor (kde míváme stejně -když dámy prominou- hovno).

A paní je milá.

A udrbaná.

Asi jako my (já), takže jsme si padly do noty.

A jsme domluvený na panáka.

Panáky.

Pane Amundsene, slyšíte?

Chicht.

P.S.

Nechce se někdo přidat?

Jo, a hledala jsem nějakou písničku – českou, starou, něco o klíčích.

Nakonec jsem se do toho zamotala tak, že jsem půl dne kopala v hrobě a poslouchala starý dobrý vypalovačky.

Jednu vám tu předhazuju, i když s tématem naprosto nesouvisí.

Ale je prďácká.

Jako malá jsem měla kolem ruky obtočenou šňůru od vysavače, a tenhle hit jsem si zpívala před zrcadlem.

Tady máte Valerii Čižmárovou.

Užijte si to.

A pamatujte:

Léta letí!