Věci ze šuplíku

Jo, je to tak.

Jako každej rok jsme se Zuzkou pořádaly rodinnej sraz na Okoři. Zase se konal OPEN AIR, čili ves narvaná lidma, skvělá atmosféra (a ráno místy nablito v álejích).

Účast: mí bráchové (kromě jednoho, což mě štve, on zrovna nemohl) s babama, má dcera s přítelem, Zuzka, já a psi.

Kočulky zůstaly doma, sousedka měla klíče, kdyby nedejbože hořelo, takže jsem byla zpočátku klidná, ale pak mi Zuzka řekla, abych se smířila s faktem, že kdyby hořelo, nejspíš se mi každej na kočky vysere a bude se snažit zachránit sebe a případně svý děti. (Takže jsem pak trochu trojčila a litovala, že jsem naše blbý kočky nenaučila volat mobilem, abych se zeptala, jestli je všecko olrajt.)

Poučena srazem v Říčkách jsem všechny účastníky předem varovala, aby každej nedovalil plno chleba, že ho vezeme dostatek.

Samozřejmě se sešlo deset pecnů chleba, tedy pecen na hlavu (i psí), a jelikož se dneska všichni rozprchli, zůstalo nám to na krku a tudíž máme mrazák narvanej chlebama. (Tož přindite na topinky, děcka, né?!)

Co jsme dělali?

No co se dělá – kecali jsme ve velkým stylu a po dlouhý době jsem se zase od srdce řehtala jako blázen, protože mám ráda humor, pronášenej s kamennou tváří, a to mí bráchové ovládají.

A taky tam dcera přitáhla toho svýho, je fajn, s bráchama si padli do oka a přátelství stvrdili (několikerým) společným močením v křoví ve vsi. (Karel teda jednou taky močil na lípu přímo u vchodu do Hapkova domu, čímž se Mistrovi omlouváme s tím, že Karel už moc potřeboval a dál by nedošel, nebylo v tom nic osobního, Mistrovy písně máme rádi.)

Nejdřív jsme se všichni najedli, hele (to je Rikardo, kterej teda, mimochodem, vůbec neumí rozdělávat oheň, v Trosečníkovi by byl úplně na hovno a vypadl by jako první, pokud by družstvu neulovil aspoň žraloka, aby se najedli a zapomněli na ten oheň):

To je má dcera s přítelem, a druhej brácha s tou svojí. Ta je v naší rodině, mimochodem, ještě trochu nová, a jsem za ni ráda. Je uchechtaná a obdivuhodně snáší bráchův černej a uštěpačnej humor.

Tady ještě jednou naše mladá s přítelem (kterej si je shodou okolností hrozně podobnej s mým nejmladším bráchou, kterej nemohl – přijet, hihi)

Po jídle se všichni vydali do vsi, já odmítla, protože se mi nechtělo malovat na xicht jinej, o setinu promile lepší xicht, a taky musel zůstat nějakej strážce plamene, žejo, a hlídač psů, který by nám ve vsi někdo zašlápnul, bylo tam fakt narváno.

Takže tady je jedna fotečka krásnýho, romantickýho hradu. Fotky davu si kdyžtak najděte na oficiálních stránkách oupenu.

My jsme si se Zuzkou udělaly pohodlíčko, já jsem to zalomila na houpačce, psa na prsou, a skoro bych spala, kdybych neležela v blbý poloze, takže se mi nahrnula krev do hlavy, a taky se mi udělalo blbě z toho pohupování, takže jsem tenhle večer navíc zjistila, že je dobře, že jsem se tenkrát rozešla s Jirkou B., námořníkem, ještě dřív, než jsme uskutečnili to mý nalodění se na cestu užnevímkam, kam jsem ho měla doprovázet, kdybych bývala chtěla (blila bych už kilometr od přístavu).

Zuzka si pak vzala oba čokly, ustlala si na zápraží, a že bude pozorovat hvězdy.

Hele:

Jenže sotva se dobrala Casiopey (neumím to napsat, snad je to dobře, se mi to nechce hledat, ke hvězdám nemám vztah, příliš mi připomínají moji malost) , začal náš Teddy vrčet a bublat a poštěkávat, ač nikde ani noha.

Pak jsme objevily ježka, kterej už měl nakročeno k Zuzce na matraci. No fakt, hele (tydlecty fotky jsou trochu víc rozmazaný, byl to fofr).:

Teddy se mohl, když dámy prominou, posrat, a nám bylo k smíchu jak vyšiluje, a jak má ježek celýho psa v paži, takže jsme je dobrou půlhodinu nechaly.

No, smůla. Musím konstatovat, že jsme na tom jako na začátku, když jsme si pejska přivezly domů – všichni jsme samej štípanec od blech, přičemž už jsme všechno převlíkly, umyly, prohlídly, a nenašly jsme ani jednu tu svini, ačkoli dle zvyšujícího se počtu štípanců víme jistě, že tu někde jsou.

A k samotnýmu koncertu, asi tolik:

Kdyby bylo bývalo ticho jako vždycky, mohly jsme toho slyšet víc.

Takhle jsme slyšely jenom Annu K. (A tak nám vzali nebe), Kryštofa (Slova jsou jen kapky deště) a paní Hegerovou (mimochodem, ta měla potlesk jako blázen, a bylo to nádherný) a její Halúzky, a taky MIG 21.

Pak začali v nějakým baráku kousek od nás, teda respektive u baráku na něčí zahradě, řvát Queeni ( který nemusím od tý doby, co jsem četla Merkuryho životopis a ať vyzpíval co chtěl, mně se prostě hnusej lidi, který se z úspěchu poserou tak, že do sebe rvou drogy), takže jsem celej večer poslouchala to, ať už jsem chtěla nebo nechtěla. A nechtěla a mluvila jsem tudíž sprostě.

Kolem půlnoci se vrátili flamendři, Zuzka se psama odpadla, protože Teddy celej den lítal po zahradě a štěkal na každýho, kdo šel kolem. A že jich šlo, a jeden mladík mi řekl, že máme krásnýho pejska, ale ať si dáme pozor, aby nám nezdrhnul okem v plotě, hihi.

My ostatní jsme seděli venku, vykecávali jsme a chlapi si u toho opékali buřty, což teda nechápu, protože na lavičce nechali celej jeden tác s pěkně ugrilovaným masem, kterej jsem tam ráno našla fakt netknutej. Pražilo na něj slunce a bylo to dobrý leda pro kočku (takže jsem to vzala do Práglu a krmím s tím kočky venkovky, no, aspoň se holky pomějou.)

Noční hygiena zdokumentována zde:

Brácha Ríša na odchodu prohlásil, že brácha Míra si v životě takhle dlouho zuby nečistil, že chce bejt nejspíš na každý fotce.

Odpověděla jsem: Jsi ho nabonzoval, a jdeš spokojeně spát, co?

No,a to spaní, to spaní.

Mám to popisovat?

Katastrofa.

Něco podobnýho na srazu v Říčkách u Jáji, akorát že tam jsem ještě usínala v domnění, že můj brácha Richard chrápe víc.

Takže zase jako v Říčkách:

Napjatý ticho, a všichni místo aby urychleně usnuli, čekali, až Richard zabere.

Za chvíli se ozvalo docela šílený chrápaní. Do nádechový pauzy Míra řekl: No. A už je to tady. Ty vole.

Všichni propukli v smích a dlouho jsme nemohli přestat.

Pak si ještě pamatuju, že má dcera odněkud z hloubi proleželýho gauče konstatovala, že Tady je to jako v lágru, a že vlastně nevím, jak to myslela, a ještě jsem slyšela Míru, jak řekl, že Tak druhej pokus.

Pak bylo najednou ráno, a když jsem se umyla, a šla s kafem na lavičku k ostatním a řekla jsem Teda Richarde, já kvůli tobě nemohla usnout, všichni se rozchechtali a řekli, ať radši mlčím.

Richard prohlásil, že kvůli mýmu chrápání vstával v pět, uklidil popel, uklidil roztahaný nádobí, a už dvakrát byl ve vsi na procházce.

Takže jsem teda dodatečně zjistila, že chrápu úplně nejvíc, a že s případnejma milencema někde v hotelu nebo tak podobně mám šmytec, protože jednak samozřejmě kvůli Zuzce, žejo, a pak taky proto, že by při prvním mým zachrápání zděšeně zdrhli.

No, a jinak jsme domů dovlekly ještě víc tašek než tam, protože tam všichni megalomani všechno dovezený a nesnědený jídlo nechali, pak se taky Teddy asi rozhodl, že ve vsi nemusí machrovat, a svěsilo se mu jedno ucho (musím napsat Missi co s tííím!), pak jsem si přivezla poznatek, že je hrozně fajn, když je dítě dospělý a má ho na krku někdo jinej než já (omlouvám se, Karle), takže sleduje jestli jí, co jí, vypreparovává za mě žíly z kuřecího masa a tak dále, no a pak jsme si přivezly ty výše jmenovaný blechy a já mám spálenej obličej a záda.

Ale příšerně.

Rozeslala jsem hromadnou sms, že už jsme doma, a aby se všichni prohlídli, že máme blechy.

Ríša mi napsal: My nemame nic, ale presto je ten jezek svine.

Mira mi napsal: Uz jsme doma, uz mame i po styku, blechy jsme nenasli.

Před odjezdem šla Zuzka vylít do záchodu špínu z kbelíku, a na jeho dně seděl obrovskej, obrovskej pavouk. Možná to byl ten loňskej, ale za ten rok tak kilo přibral. Možná má taky něco se štítnou žlázou, jako já.  (Zuzka statečně kbelíkem nepraštila, ale venku mi to vyčetla.)

Zkrátka – ještě objevíme klíště, a bude to skoro stejný jako loni a napřesrok.

Dá-li Bůh zdraví.

Řekl ateista těsně předtím, než se odplazil do čerstvě povlečený postele, aby tam zjistil, že ten pes se tam hned vycikal.

Ach jo.

No tak dobrou noc, čumáčci.

A hezký pondělí, jo?

(usměvavej smajlík, ošetřující si nasliněným prstem štípanec pod kolenem)