Věci ze šuplíku

Dneska ráno mě probudily hvězdičky.

Barevný a zářivý.

Některý takový namodralý (při pondělku).

A intenzivní bolest, která mě vymrštila z polohy ležmo do pozoru.

Postavila jsem se na posteli jako bůh pomsty a zařvala:
„Ty hajzlééé!"

Asi jsem vypadala hodně nasraně, protože kočky vystřelily z ložnice až se jim prdelky natřásaly a pes se v tu ránu zmenšil, až skoro nebyl.
A to málo, co z něho zbylo, se krčilo u Zuzky a přikrejvalo si oči v tušení věcí příštích.

Jediná naše fenečka Káča nereagovala. Je chudák hluchá a v inkriminovaným okamžiku byla otočená zády.

Zuzka se mě rozespale zeptala Co-co-co-co jé?!

Odpověděla jsem, že nic zvláštního, akorát že mi Teddy zaryl zub pod nehet, takže to dost bolí a mám v úmyslu ho zabít. Nebo aspoň pořádně vytahat za kůži na zátylku. To on nemá rád a vždycky je to na chvíli to jediný, na co slyší.

Jenže jsem se mu na tu kůži prostě nedostala.

Je tak mrštnej a dokáže se zkroutit do takový polohy, že trestající, kterej má jenom dvě ruce, je naprosto bezmocnej.

Kroutil se a přetáčel a u toho naříkal (a to ještě neměl proč, mě to rozhodně bolelo víc) tak dlouho a tak úpěnlivě, že mi došly síly.

Abych neztratila tvář a respekt, vylezla jsem z postele a pohrozila mu, že ještě jednou, tak si to sere do dětskýho štěněcího domova!

Tak.

A pak jsem udělala stejný kroky, jako tady v jednom komentáři popisuje EvaBi (asi to máme my všichni, zvířatomilci, stejný, akorát že někdo kouří a jinej ne) – mezi vařením kafe jsem rychle vykydala kočkám píseček, nandala jim papáníčko (to vše za doprovodu již otrkanýho psa, kterýho jsem vláčela za sebou zakouslýho v pantofli), rozdrobila jsem piškoty a zalila je směsí tatry a horký vody, aby měl ten krípl nějakej vápník a ty zuby mu pěkně rostly, a vrhla jsem se do koupelny na ranní mycí procedúru.

Koupelnu už, mimochodem, okupovala Zuzka (přestože máme ještě jednu umývárnu, úpěnlivě se obě držíme týhle), a taky se tam hned narvou zvířata a čumí, takže zmatky a jaksi přelidněno.

Hned po ránu, to na náladě nepřidá, obzvlášť ne samotáři, kterej se budí pomalu a nesmí se na něj moc mluvit, když je rozespalej.

(Ve výtahu jsem později zkonstatovala, že jsem si na sebe zapomněla kvůli těm darmožroutům chrstnout trochu tý mý krásný drahý voňavky, což mě dost nasralo, protože jsem se zapomněla i namalovat, a tak ten parfém mohl být to jediný, co mě dnes bude zdobit. No, nezdobí, nezdobí.)

S kafem a cigárem jsem si pak sedla, jako obvykle, na balkón.

Mrzutě.

Nemám ráda pondělky, jsou to takový dny, kdy přestává víkendová sranda a začínají všednodenní povinnosti.
A já povinnosti nerada.

Rozjímala jsem, jako to dělám často, co by mě mohlo při pondělku potěšit.

A jako pokaždý jsem došla k závěru, že snad jen kdyby zazvonil pracovník Sazky a přinesl mi výhru – nějakejch sto melounů.
(Ačkoli – od tý doby, co vyhrála ta pošťačka v Británii přes miliardu, zdá se mi, že nás Sazka šidí, že nám chce zavřít hubu drobnejma.)

Asi bych ani to kafe nedopila, okamžitě bych byla připravená vydat se všanc pondělnímu víru velkoměsta, na každýho bych se usmívala a lidi by se usmívali na mě.

Takový pondělí bych brala.

Jenže nikdo nezazvonil (a to sázíme už pěknejch pár let, prosím!), a tak jsem si potichu, skromně a mrzutě pokuřovala spartu, popíjela obyčejný kafe s nízkotučnou smetanou a chvílema si cucala prst, kterej mě pořád bolel.

Sluníčko nikde, a kolem Fontány Di Trevi pod našima oknama ani noha, ač je tam jindy přelidněno.

Takový modrošedý ticho.

O to smutnější, že vypadalo jako předzvěst podzimu, kterej já teda nemusím.

Dušičkovej srpnovej den.

A najednou se to ozvalo.

Nejdřív potichoučku, a hned to splynulo se zurčením vody ve fontáně, ale postupně to nabývalo na intenzitě.

Ne moc.

Tak akorát pro moje uši.

Nemám vztah k vážný hudbě, jak už jsem kdysi psala, nerozumím jí, a až na Mou vlast ji prostě neposlouchám, protože mi přijde morbidní a děsivá.

Ale tohle bylo něco jinýho.

Jásavý tóny klavíru se rozletěly po náměstíčku, narazily do zdi a pomaloučku se svezly do čistý vody (výjimečně, včera se tam parchanti nekoupali, nikdo tam nic nenaházel, ani nenalil saponát).

A pak další.

A další.

Nádhera.

Kdo by to byl řekl, že pondělní ráno, přes ten krvavej začátek, může být tak hezký.

(I když nepřijeli z tý Sazky.)

Prst mě pořád bolí, ale kupodivu mám docela prímovou náladu.

Takže si myslím, že se sluší pěkně poděkovat tomu, kdo rozdává v pondělí ráno takový pěkný dárky.

Proto tu nechávám vzkaz pro neznámýho interpreta:

Mistře, to se Vám teda fakt povedlo!