Věci ze šuplíku

Ano, chci se pokusit uplést z hovna bič.

Stvořit z ničeho příběh.

Jsem si vědoma toho, že správnej spisovatel musí umět napsat z fleku cokoli o čemkoli.

A jelikož to nehodlám s tím spisovatelstvím vzdát, no tak musím i v okurkový sezóně najít nějaký téma.

Třeba o mým hektickým víkendu.

O tom, co mi řekla dcera (pěknýho).

Ale to nebudu rozebírat.

(Co je komu do toho, žejo.)

A nebo až Indy.

O tom, jak u nás spala naše máti a ráno si šla do kuchyně udělat kafe, a náš pes ji prostě v noční košili nechal stát v předsíni a do tý kuchyně ji nepustil ani bohovi.

Štěkal, až se hory zelenaly, hihi.

Už nás brání.

Vždycky, když jsem slyšela tyhle psy štěkat, myslela jsem si, jak jsou zuřiví, jak se nenechají ani pohladit, a jakej mají pronikavej ječák, a že bych takovýho psa nechtěla ani zadarmo, natož za čtyři litry a dalších několik za veterinu.

Ale najednou shledávám, že jsou strašně roztomilí.

On je boží, ten náš Teddy, fakt.

Teď jsme se vrátili z veteriny, dostal pigáro – přeočkování, taková ta pětivakcína. Zaučovala se tam mladá doktorka, a bohužel jsme jí přišli do rány.

Chudáček spí pod stolem a vypadá to na celou noc.

Bolí ho prdelka.

(Že bychom se se Zuzkou taky konečně pořádně vyspaly? )

Jo, a ta naše máti, když tu byla, se chystala na výstavu Bodies, kam měla jít s mojí dcerou a jejím přítelem.

K obědu jsme jí udělaly bramborový knedlíky, vepřovou pečeni a špenát.

Ale konstatovala jsem, že to je asi škoda, protože to po výstavě vyhodí.

Na druhou stranu ale, po svých zkušenostech z patologie, jsem věděla, že to bude poslední maso, který si na hodně dlouho dá, tak jsem ji nutila, ať si přidá.

Pak začala nafukovat tašku z Lídlu a se zděšením konstatovala, že to je jediný, do čeho by mohla kdyžtak zvracet, a ono to má díru.

Nakonec si milou výstavu rozmysleli, a skončili někde u mojita.

A dobře udělali.

(Mám proti vystavování mrtvol docela výhrady. Ať si kdo chce co chce říká, ať si mamka slzy utírá, zkrátka mi to přijde jako vysmívání se, možná až hanobení, a senzacechtivost a ještě kdeco, jen ne pietní. Což by mělo být.)

A abych to plácání ukončila nějak k věci, tak napíšu, že naše máti, když někam jede, s sebou vozí svačiny (kdybychom jí asi daly málo najíst).

Takže měla v objemný přepravce nakrájenej trvanlivej salám, chleba a podélně rozkrojený štráfky salátových okurek.

No, a jsme u toho:

Právě dojídám poslední salátovou okurku, Zuzka mi říká, že jsem líná, že když mi to nikdo neoloupe a nenakrájí, tak radši nebudu žrát. Souhlasím, přikyvuju, a myslím si, že psát v okurkový sezóně o okurkách, a ještě se jima cpát, je takový...prožitý.

Rozumíte.

Jakože to není podvod na čtenáře.

Kdyby ňácí přišli, žejo.

Čili:

O tom, kterak uplést z hovna bič, si povíme příště, teď jsem vážně orvaná jako borůvčí.

Přeju krásnou dobrou noc všem zavítavším, a hezký úterý, jo?

Nevím jak vy, ale já odcházím zdechnout do houští.

Brou, broučci.