Věci ze šuplíku

Kdykoli slyším slovo dárek, vytane mi na mysl právě tohle, kus nějakýho textu, kterej napsal bůhvíkdo a bůhvíkdy.

Každopádně to je hodně dávno.

Holky, dámy, pamatujete si to taky?

Jako holka, asi tak třináctka, teda taková, který se začaly zapalovat lýtka, jsem si psávala do deníčku.

Nebyl to deníček v pravým slova smyslu, jakože Milý deníčku, blabla.

Byly tam básničky, říkanky, postřehy, pověry, a ještě kdeco. A všechno se týkalo lásky.

Byl to takovej receptář Jak na Něj.

Třeba...třeba podle espézetek.

Pamatuju si to dodnes a nemůžu se toho zbavit. Když vidím auto, prostě si to říkám:

00 – seznámení

11 – dopis

22 – velká smůla

33 – rande

44 – setkání

55 – polibek

66 – kopačky

77 – velké štěstí

88 – má mě rád

99 – soulož (aniž bych ve třinácti věděla, o co jako přesně gou)

Nebo se trhaly okvětní lístky kopretiny a u toho se počítalo:

Má mě rád

Nemá mě rád

Myslí na mě

Miluje mě

Láskou se souží

Po jiné touží

Dá mi hubičku

Povede mě k oltáříčku

Pak jsme si s kámoškama poctivě zapisovaly Řeč květin (to jako když od Něj dostaneme kytku – aniž On tušil, že se holkám kytky dávají -, co nám tou kytkou chce říct).

Nebo takovej recept, už ani nevím na co, snad na dítě.

Ten si bohužel nepamatuju celej, ale vím, že část ingrediencí byla

20 dkg něžnosti

špetku bolesti

atd.

Hrozně pospíchám, vlastně jsem jenom chtěla napsat do blogu, že jsem dostala zálohu za knížku, která vyjde v září, tudíž že už bych teoreticky mohla být považována za spisovatelku, že, když za ni může být považovaná kdejaká sere-brita

A že jsem si za ty prachy pořídila novej notebooček.

Původně jsem nechtěla nic, ale Zuzka mi řekla, že na ten den musím mít nějakou pěknou vzpomínku.

Jestli bude až tak pěkná nevím, protože jsem při vybírání notebooku držela na ruce psa, kterej se dral a dral, aniž by sám věděl, kam vlastně chce, řval, že se po nás lidi pohoršeně koukali, komu jsme ho ukradli, a já byla zpocená a maximálně nasraná na psa a na sebe, že mám ty zvířata tak ráda a nedokážu jim zakroutit krkem.

Tak jsem si ten stroj pořídila, je to sedmej počítač, co máme (dva poslední jsou dobrý, ostatní starý vyuzený šunky).

Odteď, jak někde nebudu, znamená to, že sedím na balkóně, piju kafe, pokuřuju, pokukuju, a píšu svůj novej román.

Nebo nějakou básničku.

A taky zase píšu o zvířatech.

No vážně.

Hele, tímhle jsem začala: