Věci ze šuplíku

Protože jsem byla upozorněna, že jedinej hotel v obci nestojí za moc, byla jsem rozhodnutá, s podmínkou přístupu do koupelny a na WC v baráčku u Jáji, že přespíme se Zuzkou v autě, taky jsem s sebou tahala peřiny a polštáře.
Jenže Dáša že né, že né, pojďte, Kaší, k nám, já s vámi počítám, povlíkla jsem vám a budete spát v pokoji s Vladkou, Vladky ségrou Marií, a Stanou.
No tak já že teda jo, abych neurazila, žejo.

Na záludnej dotaz Stany, jestli chrápu, vyslovený tichým nenápadným hláskem, takže mi nic nedošlo, jsem řekla, že jo, a jak, ale že už to není chrápání, to už je troubení jelenů.

Stano zbledla (škrtla, prdla, omdlela ne, to bych si vymejšlela, ale skoro jo) a prohlásila, že kdysi na jedný hromadný akci si radši ustlala na kulečníkovým stole, než by někde ve společný ložnici poslouchala chrápání, že to nenávidí.

Vduchu jsem si pomyslela, že holka vypadá bledě, utahaně, a že než si já vůbec lehnu, už bude dávno tuhá a bude vědět, s prominutím, hovno, jestli chrápu, a ráno jí to dám sežrat.

Tak jsme se zavrtaly do postele, naše postele se Stanou tvořily písmeno L, měly jsme u sebe nohy, tak jí říkám, ať mě kdyžtak jemně kopne do nohy, kdybych náhodou zachrápala.
Odvětila, že mě udusí dekou, speciálně k tomuto účelu připravenou.

Když už jsme se všechny uprdelily (teda kromě Vladky, ta ještě u Jáji popíjela a pokecávala), zhaslo se světlo. Černá tma, neproniknutelná, černější než ve městě.

Věděla jsem, že s prvním zachrápáním se z tý tmy vynoří kdosi, připravenej mě uškrtit, takže jsem se snažila držet oči otevřený, a ani jsem nedejchala, abych slyšela, až ta skorovražedkyně u mých nohou začne pravidelně oddechovat.

Jak mi Zuzka později řekla, taky nespala a protože zná mý chrápání, dusila v polštáři smích a čekala, co bude.
Dočkaly jsme se velmi záhy.

Marie začala pochrupovat ještě dřív než já. Zpočátku jako hodně mladej jelínek, takovej malinkej, a pak to přibývalo na intenzitě. Ve chvíli, kdy jsem si položila otázku, že kam až se to bude stupňovat, a co udělá Stano (jojo, poťouchle jsem si mnula ruce, že to nebude na mě), jsem musela upadnout do kómatu nebo co.

Pořád jsem myslela, že nespím a mám to celý pod kontrolou, a najednou někdo zařval, najednou bylo rozsvícený světlo, dveře dokořán, v nich Vladka, která si přišla lehnout, nade mnou stála Stano omotaná dekou (mít v ruce nějaký váhy a zavázaný oči, tak to byla skoro socha Spravedlnosti – a mít v ruce sekyrku, tak už ji mám patrně zaseklou v palici ) a ječela, že tam chrápeme jako krávy (za ten afekt se později omluvila a já tu omluvu přijala jen proto, že jsem nevnímala cokdejakýkrávypročužzasenějakoubásničkupanebožeužnééé, a taky proto, že Stano naši kravičku namalovala půvabnou a s mašličkou na rohu).

Zkrátka a dobře – Stano si ustlala na zemi (naštěstí tam má Dáša koberec a čisto, že ze země se dá jíst) přede dveřma do našeho a vedlejšího adminskýho pokoje, načež se Zuzka začala modlit, aby nezačala potřebovat ona nebo pes na malou, že to už by Stano nemusela vydejchat.

Já upadla opět do kómatu, a vzbudila mě až Stano, která se kránu přištrachala zpět do postele (asi ji to na zemi tlačilo, bodejť by ne, je to skoro vychrtlý, nežere to určitě nic jinýho než zdravou stravu, a pak to nic nevydrží).

Otevřela jsem na ni jedno oko, ona mi řekla něco ve smyslu Notymocnečum, já jí řekla, že hrozně chrápala, a že mě to až budilo, tak ať nekecá, že jí vaděj chrapouni, a hned jsem zase usnula.

Za chvíli nás zase něco vzbudilo – vyzvánění mobilu.

Stano: Doprdelezvednětetoněkdo!
Já: Tonenimuj!
Zuzka: Tonenimuj!
Vladka: Muj to taky není!
Marie: Mujtakyne.

Jenže něčí to bejt musel, žejo, takže tenhle dialog proběhl zhruba ještě dvakrát, aniž se někdo hnul z postele, až Marie řekla, že on to bude asi fakt její mobil, vyštrachala se z přikrývek a zvedla ho.

Jo, byl to její.

Vladka si ji změřila a zeptala se jí, jestli teda jako neví, jakou má v mobilu melodii, načež se jí dostalo briskní odpovědi, že po ránu rozhodně neví!

Telefon nás probral, tak jsme se rozhodly, že už teda vstaneme, a navíc nás přišel domácí pán, pan Dášenkovej, pozvat na snídani (Já borčš, mňáááám!)

Stano mi při balení řekla, že odteďka bude malovat jenom krávy, nosorožce, hrocha a velryby, a já jí řekla, že já zase budu už navždycky skládat verše a rýmovačky jen o kobylách ze severu.

Pak začala hledat mobil, a já jí řekla, že kdyby byla přátelštější, prozvonila bych ji, aby ho našla dřív, a ona si mě změřila hrozně, hrozně zlým pohledem a řekla mi, že já, JÁ ji nemám co prozvánět, a že ona mě z toho mobilu stejně vymaže, a já jí řekla, že určitě mě tam měla stejně jako takravazprahy, tak že já si ji tam buď přepíšu na takravazdecina, a nebo že ji radši vymažu úplně.
Pak jsme se všichni přesunuli (byli i muži, proto to „i") do útulný kuchyně krásný horský chaloupky, pokecali jsme u snídaně a přesunuli se do jiný krásný chaloupky k Jáje, abychom dodrbaly (už zase jen baby, chlapi byli decentně mimo) co se nestihlo včera.

A potom, později, nastalo několikahodinový loučení, ve kterým mě zaujal okamžik, a pořád se mu chechtám, kdy Jája cpala jednýbejvalýznámý do náručí hromady vek, ať si udělaj doma semlbábu a tak a co ona s tím, a tajednabejvaláznámá jí je spodem cpala zpátky do tašky. Zpovzdálí jsem ten koloběh pozorovala, a byla to super podívaná.

Ale o tom všem jindy, nebo někdo jinej.

Já jen chci dodat, že Stano, když odjížděla, mě tak letmo políbila na čelo (nebyla v tom nějaká symbolika kurva, že né!) a řekla: Všechnodobrýjo?

Notovížejo, že dobrý.

A teď jdu doveršovat tu o tý kobyle.

Pro jistotu.

Člověk nikdy neví.

Hele, a v tom malým okýnku nahoře se to všechno odehrálo...