Věci ze šuplíku

Jo, na meruňky jsem si vzpomněla zase až doma, ale prý už nejsou. Tosouvěcipani. Zahradník ze mě teda asi nebude.

No, i když – hele. To jsou moje pěstitelský úspěchy, jó:

Rajčata a papriky

Sice jenom tři (ale feferonek mám plno!), ale zato ta červená barva, to je co, normálně permanentní červeň tmavá, heč!

A pak mi roste plno dalších věcí, který jsem si buď vypěstovala sama (ze semínka z Kanárů už mám hodně velikou palmu!) nebo jsem dostala nějakej zárodek pidimužíka a pěstuju z toho obra. Od Monči mám takovou "penízkovku", ta se má k světu, šáchor teda moc ne, ten mi kočky ožírají, že nestačí růst, pak mám voskovku, která skoro pořád kvete, potom begonii, nádherně oranžovou, kterou mi dala k narozkám moje srbská kamarádka Jaca, Jacinka, Jasmínka.

A taky mám jednu kytku, kterou jsem dostala od nejmenovaný osoby, a tý kytce říkám Jedovatej odposlech a přestože je od ženský, co jí nemůžu (a nechci) přijít na jméno, kytku zalívám a starám se o ni s láskou. Protože kytky (a zvířata) za svý páníčky nemůžou. Ale stejně si myslím, že je v ní zabudovanej odposlech

No, a pak mám jednu takovoudlenc kytičku...

..., která je součástí obrovskýho pugétu, kterej mi přinesla k narozkám dcera, a já ani pořádně nepoděkovala, jak jsem byla dojatá. (Vždyť to povídám – plačka.)

No, ale zpátky k tomu výletu:

Amundsen se nekonal. Jednak proto, že se mi ale vůůůůbec nechtělo pít, protože na tom slunci by to mohlo dopadnout všelijak, a pak – bylo mi docela blbě i bez pití. Před cestou do Mostu jsem si totiž brala léky na štítnou žlázu, chvíli potom mý dva kreténky, a zajedla jsem to Kinedrylem, protože bez něj nevlezu ani do MHD (kam v podstatě nelezu stejně, takže to je jen teoretická úvaha, co by kdyby).

Máti, která vždycky vaří jako pro dvoje kasárna, nevařila, takže jsem jí tam vyštrachala nějakej lančmít (když mi je blbě, musím se najíst) a chleba. Jenže brácha mi řekl, že ten lančmít je domácí. Zpozorněla jsem, protože takový ty domácí věci z bůhvíjaký domácnosti jako nemusím, takže jsem se důkladně vyptala, kdo to dělal, ten lančmít. Jenže to už jsem ho měla půlku v sobě, a teprve pak jsem vypátrala, že to vyráběj nějaký lidi na nějaký vsi a brácha to od nich dostává.

Takže mi bylo blbě ještě víc, protože i když to hezky vonělo a vypadalo to normálně, já prostě nepozřu jídlo, od kterýho nevidím majitele. A to si ještě vybírám. Takovej chleba s máslem nebo krupicovou kaši bych možná, ale fakt možná, snědla tak nejspíš od mámy a tety ze Žatce, jinak ani náhodou, radši bych chcípala hlady. Proč to tak mám? Nevím. Patrně budu blázen.

Přitom někde v nějaký knajpě se vůbec nepídím po tom, kdo to vařil, a je mi to jedno. Jo, takže asi cvok. (Ale beru ty kreténky!)

No, a jinak jsem se potkala se dvěma mýma bráchama (Pavel byl v práci, škoda!)...

...vykouřili jsme kalumet, seznámila jsem se s novou švagrovou a jejím synem (oba prima, kde ty fajn lidi ten náš kurevník bere?), kafe, cigára, kecy a tak, však to znáte.

Všichni se rozplývali nad mým pejskem, takže jsem byla dost pyšná, asi tak, jako bych ho sama porodila.

Pak jsme se jeli podívat do mýho milovanýho Mostu, a protože naše máti, ač bydlí v Mostě asi milión let, nikdy nebyla na Hněvíně, se Zuzkou jsme ji tam odvlekly. Rovnou ze zahrady. A zdá se mi, že to, co měla na sobě, bylo něco mezi tričkem a pyžamem.

Tady je fotečka hradu...

...tady je pohled bránou na město...

...tady je pohled na kostel Nanebevzetí Panny Marie

...a tady je pohled na město, abyste si to taky užili. Roste do krásy, fakt:

No, a na Hněvíně zrovna byla svatba, takže jsme viděli/y krásnou nevěstu s tatínkem (nevěsto, promiň, že Tě sem dávám, aniž bych se zeptala na souhlas, jo?)

Mám sem dávat i mamá v pyjama? A tak jo, no co, že? (Zabije mě!)
Tak tedy – naše mum, zaujatě pozorující svatbu a snící o tom, jak...aaále, bůhví o čem.

Cesta zpátky byla v normálu, t.j. řidiči se na vozovce chovali normálně jako prasata, ale jelikož jsem byla naprosto vysílená tím Kinedrylem, držela jsem za krk a za prdelku svýho spícího pejska a klimbala jsem skoro až domů a nezmohla jsem se ani na svý obvyklý sprostý komentáře stran nedodržování dopravních předpisů některejma řidičema.

Jo, a ten včerejší sen, jo?

cenzurováno (jakožto nadbytečné )

Ani se mi po tom snu nechtělo nikam jet, bála jsem se, abych řekla pravdu. Ale tak naštěstí se nic nestalo. A večer mě tu čekal hodně milej vzkazík od Majky. Z Afriky.
To je bezva, že na jiným kontinentu se najde duše, která na vás myslí. Potěšila mě.

Napsala bych toho ještě trochu víc, ale právě se probudil pes baskervilskej a počural mi polštář. Takže si jdu povlíknout jinej.
Přeju všem krásnou neděli, čumáčci.

Připodotknutí, směřované do Pupíkova:

První obrázek Hněvína v této povídce jsem měla vložen ten, který dneska vidíte.

Jenže pak se stalo, že jsem chtěla ukázat, jak mi jde někdo ve stopách, tudíž jsem si stáhla její obrázky na blog, a patrně, jinak si to neumím vysvětlit, jsme měly stejné názvy. Tudíž se můj obrázek přepsal jejím, já si toho nevšimla, a pár dní jsem se chlubila cizím peřím.

Tímto se autorce "nočního" snímku omlouvám (nepochybuji, že to čteš ), patřil do vedlejší diskuze, a tam taky je.

Doufám.