Věci ze šuplíku

Takhle to dál nepůjde.

Chci si psát svůj deník, svůj.

A všude mám toho psa, a já jen tak na okraj.

Aby se neřeklo.

Tak to teda ne!

Jdu si dopít to kafe a promyslím to.

Mimochodem – tu kávu piju od rána.

Už je dávno studená a smetana (nízkotučná) udělala na hladině cosi jako škraloup.

Nechutný.

Eklhaft.

Nicméně – i kdybych si udělala další kávu, dopadne to stejně.

Ten zmetek si nárokuje všechen můj čas.

Ráno mě vzbudily packy ve tváři a zákeřný kousnutí do nosu.

(Sice mi to pak hned olíznul, ale omluva nebyla přijata, ne a ne.)

Je vzteklej (Homolko, ty seš tak vzteklej, takhle nebyl vzteklej ani náš táta!).

Jsem taky vzteklá.

No...trošku.

Přečetla jsem si, že tyhle psy by neměli mít cholerici.

Jenže jsem si to přečetla pozdě.

Ostatně – nic novýho, všude chodím pozdě.

(Třeba – když si zalezu někam stranou, abych si poopravila spadlej podvazek, zjistím, že už tam někdo přede mnou byl a já prostě do toho šlápla. A pak to mám dlouho na botě.)

Takže, abych se vrátila k tomu psovi:

Patrně se sešli dva cholerici.

On a já.

Je mi líto těch ostatních.

Dáváme jim zabrat.

A to bylo (doufám) to poslední, co se o psovi objevilo v mým deníčku!

Chci si psát o sobě, o svých pocitech, o událostech, láskách, nenávistech a tak podobně.

Psovi udělám vlastní deník.

Ať si táhne tam.

Čumáček.