Věci ze šuplíku

Eva s malým ve špitále, Jajteles v slzách, já stále v prdeli (když dámy prominou).

Už bych mohla pomalu dělat plačku na pohřbech, fakt.

I když – až pomine prvně zmíněná věc (a i ta druhá), myslím, že bude o něco líp.

Se sebou se nějak srovnám.

Vždycky jsem se srovnala.

Jde to (ale dře to).

Jen mě znervózňuje, když je někdo nemocnej.

Strach? Nevím, možná.

Bezmoc a čekání.

Nesnáším bezmoc a čekání.

A odříkanýho chleba největší krajíc.

Suchej.

Žvejkám.

Přežvykuju.

Dusím se.

Ale v duši

zůstávám

optimista.

Všechno zlý je totiž

k něčemu dobrý.

Nějakej konec,

nějakej začátek.

V tom svým smutku

se tak trošku

potají

těším.

Ne,

nenapsala jsem

věším.

Povídám, pani,

že se

tě-ším!