Věci ze šuplíku

Mělas vždycky víc vkusu než já.
Tvůj pokoj – nádhera. Tvá bytná je v nemocnici.

Vždycky jsi byla jiná.
Lišila ses barvou dopisního papíru, dárky,
vyprovázelas mě příští ráno kolem deváté na zastávku.

Řítí se zelený autobus,
žene ho vítr jako
uschlý list z jednoho bělehradského kopce.

Jsem ve večerním obleku, obklíčen pohledy.

Nedej se, mé mládí,
nedej se, Ines.

K našemu seznámení se schylovalo dlouho.
A pak, náhodou, pod horkou rakijí
a několika větami
špatně schovaná touha.

Tvé způsoby dámy a tváře vesničanky.
Děvko! Kněžno moje!

Tvá prsa, postel
a můj pokoj, zavěšený ve vzduchu jako pomeranč,
jako pomerančové světlo
nad zelenou a modrou vodou

Záhřebu, Proleterskih brigada 39, u Grkovićů.

Zmoklá ulice za oknem, a hluk večerních tramvají.

Krásné chvíle lásky, nostalgie a bídy,
potřeba společné koupelny a

„Prosím vás, kdyby mě někdo hledal..."

Nedej se, Ines.

Tady jsem. Vstávám, abych otočil desku.

Asi se to moc nehodí, v téhle chvíli,
- Mozart, Requiem, Agnus Dei.

Pro mě je to ale stejně nejhezčí začátek.

Mám k dispozici ještě asi milión něžných a bezohledných
údajů o našem mládí,
které nás před našima očima podvádí, okrádá a opouští.

Nedej se, Ines.
Roztrhej pozvánku, zruš večeři,
podveď manžela, jdi se učesat do jiného,
lepšího hotelu.

Dotkni se mě pod stolem kolenem,
generace moje. Milenko.

Vím, že mládí nezanikne,
ale už nikdy nebude takové, jako
na přelomu roku 1938.

Nebudu mít s kým zůstat mlád,
když vy zestárnete.
A takové mládí mi nebude k ničemu.
Možná máte pravdu vy,
protože já zůstávám sám
na téhle pláži,
kterou jste vy opustili a vzdali se jí bez boje.

A zase začíná pršet, jak už to v listopadu na ostrově bývá.
Moře je olověné, na nebi vrásky,
vzdálené hlasy, které se prolínají:
hlas matky, přítele, dcery, milenky, lodi, bratra.
Narychlo posbírané prádlo před deštěm.
S tím prádlem se ztratilo bílé světlo.

Ještě krátká procházka po pobřeží.
A – hotovo.
Nedej se, Ines...