Věci ze šuplíku

Tak dneska byl ten den, kterej jsem si vždycky představovala v těch nejrůžovějších barvách.

Den, kdy jsem do nakladatelství odevzdala rukopis svý první knížky.

Ne, fakt nechci být nevděčná, jsem ráda. Ne každýmu se podaří něco napsat a během několika dnů najít nakladatele, kterej je ochotnej do toho jít, aniž by po člověku chtěl sponzorskej nebojakej příspěvek. Říkám si pořád dokola: Holka, co je s tebou, buď ráda, vždyť je to přesně to, co sis přála!

Napadlo mě, že by se to mělo nějak oslavit. To se má, ne?

Jenže jsem se dotáhla domů jako spráskanej pes, lehla jsem si, a kdybych nemusela večer krmit ty pitomý kočky, co nechtěj pochopit, že už by si kurva mohly chytit nějakou myš, když je skoro léto, spala bych až do rána. Abych to zaspala. Tu tíseň.

Cítím hroznej smutek. Pořád. Teda když se zrovna nezachechtám nějakýmu podařenýmu vtipu (dneska jsem se dost bavila nad diskuzí o písničce pro Bushe). Ale jinak to pořád platí, ten lehkej smích na tváři, a v srdci žal. Pocit ztráty a bůhvíčeho ještě.

Včera jsme s Evou udělaly symbolickou poslední tečku za rukopisem, a mě přepadla další z řady prázdnot, marností, a zoufalství nad šíleným časoběhem. Fakt. Eva to asi cítila podobně, protože mi na ICQ psala, že je smutná. Sice se nic neděje, už mám vymyšleno něco novýho, a až dáme dohromady bordel v našich domácnostech, který jsme týdny zanedbávaly, jedeme dál. Ale to už prostě bude jiná řeka, jiný okolnosti, už to nebude takový dětsky hravý, už v tom bude větší snaha o profesionalitu. Chybí mi hravost. Chybí mi Eva, chybí mi lidi, který mám ráda, a který už nikdy neuvidím. Místo radosti a oslav přemýšlím o ztracených živých a ztracených mrtvých. O slovech, který jsem jim nestihla říct.

Jo, mám prostě depku jako prase, ačkoli jsem si vzala hned ráno dva kreténky. Přestaly zabírat, zdá se.

Nebo jsou nějaký erekce na slunci.

Protože kočka za mnou chodí a řve, což obvykle nedělá. Dožaduje se pozornosti.

Možná je jí smutno jako mně.

Jdu ji pohladit.

Ať se necítí ve vesmíru tak sama.

Jako já.